V textech, které vznikaly několik let, se setkáme se sebeironickým nadhledem, ale například i bezvýchodnými pocity normalizačního dětství nebo bezmocí stáří v domově pro seniory. Album je velmi osobní, a stejně jako texty je osobní i hudba, která je odrazem hudebního vnímání světa Amálky K. Třebické. 
Album se nahrávalo ve Střelickém nahrávacím studiu, část pak v brněnském Studiu Indies. Na výsledném zvuku desky se také výrazně podílí osobní i muzikantská souhra Amálky s jejím spoluhráčem na bicí a spoluautorem aranží Vladimírem Třebickým, jehož hlas lze na nahrávce také slyšet v několika písních, které tím dostávají nový rozměr.
Atmosféru desky doplňují fotografie Simony Amiridu i autorskou rukou psaný booklet.